Zavřené srdce

Dlouho jsem hovořila s paní a pomocí panáčků ukazovala, jak se to má s jejími rodíči a jejími dětmi.

Tatínek od dětství chyběl a i když jej narhradil nový přítel maminkym chyběla tam podpora vlastního otce.

To vždy znamená, že dítětí, které vyrůstá v neúplné vlastní rodině tedy není vychováváno pokrevním otcem, který by od dětství obrazně řečeno stál za zády dítěte tak aby se o něj mohl opřít, neboli nebyl mu na blízku jak povzbuzením, ochranou, pomocí, vzorem a pocitem jistoty. Takovému dítěti, když dospěje chybí sebejistota, sebeprosazení a schopnost sebeobrany, a pevný postoj v životě.

Dlouze jsem tedy s paní probírala její postoje a životní prohry až sama pochopila, že ačkoliv je velmi mladá, žije v ověřených vzorcích a postupech starších lidí. Tedy každodenně a monotoně bez jakýchkoliv citových investic plní zadané úkoly v práci, poté správně a poctivě vede domácnost a těší se na důchod až se vymění zaměstnání za další práci a opečovávání v domácnosti. Je unavená ale nechce si to přiznat, neboť práce v práci a práce v domácnosti je čím dál víc a protože vše musí být dokonalé a v pořádku, nemá čas na jakoukoliv zábavu, koníčky a vlastně život, který by ji přinášel i něco nového než jen povinnosti.

Vlastně ani neví proč by to měnila. Nic jiného nezná. Od malička pomáhala rozvedené matce a viděla, že nejdůležitější je mít vše v pořádku, zabezpečit rodinu a být slušná a hodná.

A co city? a co smích? a co touhy? a co plány? a co odreagování? a co radost z nepoznaného, překonaného, z úspěchu? a co radost z nahodilosti?

Co je to vlastně radost?

No, jáí už dávno nic necítím. Jen vidím, že to co dělám je správné.

Víte, ono se to má tak:

Když nám chybí otec, náš pokrevný vzor, jehož geny máme v sobě, jehož řeči rozumíme, protože jsme polovinou jeho, jehož podporu potřebujeme, 

jsme vnitřně slabí, a nemám sílu chránit to, co je v nás nejcitlivější a tedy i nejohroženější jask z hlediska našich jistot tak i z hlediska fyzického.

kdo by chtěl dostat ránu do srdce? kdo by chtěl citově trpět?

Proto si raději včas začnu chránit svoje srdce a zavřu si s ním veškerou komunikaci. Stává se ze mne výkonný robot. Nezdržuji se empatií, nezdržuji se rozněžnělostí. /je přeci jasné, že zde chybí sebeobrana, sebeprosazení/ a tak raději přestávám vnímat svoji jinakost na rozdíl od sebevědomích lidí, za kterými stojí rodiče ať finančně, nebo jen pomyslně. 

Snasžím se udělat vše pro ostatní a to proto, že chci nejen aby mne viděli a vážili si mne ale aby byli  na mne byli hodní, když už to všechno neudělal muj první dětský Bůh......můj otec.

Tam, kde bolí srdce, ze ztráty, z jinakosti, z touhy, tam nastupuje léčivý Bezcit. S ním se žije lépe. Sice monotonně a bez radosti ale hlavně bez bolesti.

Je to sce výhra nad smutným životem ale na principu vnitřní smrti.

Náš život je tvořen prožitky, které si ukládáme do paměti a s těmi budeme jednou opouštět tento svět. A prožitky jsou tvořeny slovem PRO ŽÍT.

Berme to tedy tak, že tam, kde neproudí prožitky, neproudí život a neproudí ani láska. Neboť život a jeho projev je láska.

Máme li otevřené srdce, jsme napojeni na neviditelnou pavučinu,, která vede od jednoho člověka ke druhému. Jsme propojeni, viděni, chápáni, milováni. Beze slov, bez zviditelňování, bez dožadování pozornosti, nebo odměny, či politování.

Pomoc je jednoduchá. 

V terapiích vedeme spolu vždy rozhovor s Duší, Egem, Srdcem a Tělem, všechny tyto bytosti se snažíme zharmonizovat a stejně tak i spojit s energiemi rodičů, byť by již nerbyli mezi živými.

Výsledkem je probuzení srdce, obnovení energií sebelásky, obnovení vztahů s lidmi a kromě jiného nalezení pocitů radosti a lásky.

Prvním, čím se každé naplnění a uzdravení srdce projeví, že ten, komu bylo dosud stále zima, cítí teplo a zároveň /a to se pojí téměř vždy dohromady/, člověk, který přišel oblečený z větší částido černých, nebo hodně tmavých oblečení napříště přijde ve světlých barvách a hlásí, že mu je úposlední dobou stále příjemně teplo.

Tak hurá na to........Jana