Rod

Každý , kdo kdy chodil po této planetě /a troufnu si říci, že i jiný tvor než člověk/, patří ke svému rodu.

Logické, že?

Ale co to je takový rod?

Představme si, že stojíme  čelem ke svoji mamince a tatínkovi, usmíváme se a myslíme si, jak jsme podobní , nebo jiní, než oni.

Těžko!

 V každém z nás, je kus jednoho i druhého.

Ale jistě!

Ale to je málo!

Za nimi totiž stojí jejich rodiče, tedy naše babičky a dědové / každý má za svým každým ramenem jednoho a za druhým ramenem druhého/, a je v nás i kousek z nich.

A co dál?

Každý z babiček a dědečků má za svým ramenem zase svoje rodiče, a to už je dost lidí, aby se v nás toho hodně míchalo.

A tak tam stojíme a díváme se na ten zástup. Představujeme si další dědečky a babičky /neboli vlastně rodiče dětí a rodiče rodičů/ a tak v šesté řadě to už je 64 lidí. A my k těm všem patříme!

Tolik lásky, spojených srdcí, spojených životů....

ale také tolik umění, dovedností, fortelu......

ale také tolik plánů, toužení a soužení.....

tolik bolestí, radostí a jejich geny....

Jako paměť všeho, která je v nás.

Ale také síla, soudržnost, smysl života, vzestup a pád...

Když je nám nejhůř, pomyslně se opíráme o to, co nám ROD skrze naše nejbližší předal.

Všechno má však svá ALE.

Někdy toho dal moc, někdy málo.  Někdy chyběl ten, kdo něco předat měl a někdy ten, kdo předat mohl, neměl co.

Některý náš předek něco popletl a nebo přešlápl,  přeťápl nebo pokazil, popřel nebo zapřel? Jeho potomek se s tím těžko vyrovnává, a v pomyslné pavučině nastává dírka..... Vypárané očko......Pavučinka soudržnosti a pospolitosti není pevná a nebo si nese šrám.....

A my se opíráme a opíráme a balancujeme a motáme se, nemáme klid. Řešíme, trpíme a hledáme sílu vypořádat se s něčím, k čemu nám chybí správné drátky v naší energetické pavučině.

Neustále do nás proudí síla a láska našeho rodu. I když už dávno nesjou mezi námi ti, co náši rodovou pavučinu tkali.

Smíření, odpuštění, propojení- to je to, co očistí a rozproudí zaskřípnuté  toky lásky.

Nejlépe se hledá vypuštěné očko a navazuje v meditacích a  hlavně v konstelacích. Tam si nejvice ověříme, kam patříme a o co se můžem opřít, a co nám dává sílu.

Kým jednoduše jsme.

Tam můžem všem, kteří nás poslali s láskou a v lásce jako vlajkovou loď do budoucnosti poděkovat a přijmout jejich energii a sílu.

Odloučit se od rodu není možné. Rod jsou naše kořeny a pokud nejsou v  pořádku, strom se kácí, není stabilní a není dostatečně silný.

Dřív nebo později pochopíme, že každý kořínek je pro strom důležitý a rozložení kořenů do všech stran má smysl a dává stabilitu.

Pokud máme někoho mezi svými kořeny, který byl slabší, nebo nezvládl svoji úlohu, řekněme si , že ani on to neuměl, nevěděl, neznal..... Možná ten nákupní košík plný citů, lásky, fortelu a schopností, který měl poslat dál nenakoupil u svých předků. Také ho dostal poloprázdný.

.Krám byl prázdný.

Všichni jsme propojeni a kdo může soudit či posuzovat. O tom je život. Škola života nám dává jedinečnou možnost - přes pochopení - uzdravení.

Hledejme, uzdravujme a radujme se z toho, že víme jak na to.

Věřte, bude to k vašemu dobru!

Ano, bude líp!