Za devatero oblaky....

Za devatero oblaky.....

Za devatero horami a devatero oblaky sedí na mráčku bílá Dušička a bliká svým světýlkem a povívá se ve vánku. Všude je klid a jasná, přejasná zář, která uzdravuje a nabíjí.

Dušička vzpomíná na své minulé životy a chvíli se chvěje radostí a smíchem, to když si vzpomene, co natropila legrace a jak si hrála s kamarády a chvíli si vzdychne, když si vzpomene, jaká trápení si užila onehdá, když si vybrala, že ukáže celému světu a hlavně sobě, co je to dřina a podstoupí zkoušku z těžkostí a strádání.

Pak si vezme lehký, snad papírový obláček a brko z čápa jako pero a začne si plánovat:

„Tak dobrá! Tůdle jsem byla bohatá a že bych zkusila trochu víc ubrat?

Onehdá jsem měla 6 dětí, och to byla rodina!, ale také shon. Ne, ne! Tentokrát jen dvě děti a to pěkně páreček, a minule jsem byla tlustá, a pak mě bolely kolena. Ne, ne! Tentokrát budu třeba......třeba......baletka!

Tak jo! Upřesníme podrobnosti /kolika se dožiju a jak, kde a s kým – jejda! Franta bude lékařem/, proberem to s anděly a rádci, a pak už mi začíná ten vzrušující život.

Dušička sestoupí na zem, kde na ní čeká Rozum, Tělo a také to maličké, krčící se Srdce.

A hned je tady porada, Nejdříve si bere hlavní slovo Dušička.

''Tak vážení /tím myslela rozum/ a milí /to myslela srdce/, je před námi život......... a horlivě vysvětluje svým parťákům svoje rozvojové plány, ukazuje obrazy a grafy, poodkrývá cíle a vytyčuje hlavní směry. Upozorňuje na možná úskalí a rovnou straší možnými následky – která už zahlédla u jiných dušokamarádek a nebo už /a to to bolí/ zná ze své mnohoživotní praxe.

Všichni si zapisují a neskrývají nadšení, neboť jsou nakažení entuziazmem Duše ale také se však střídavě opocují hrůzou, když cítí nelehkost plánů a naivitu vizí.

Jo a ta naivita!

Hned si bere slovo Rozum. Představí se a jako správný ekonom, inženýr a rozumbrada, rada a organizátor, vývojář a výpočtář a nabídne možná technická řešení.

No jo, řešení!

Prý má omezené možnosti:

Chudák, teď to začal vypočítávat.

Tak to máme: Co na to říkají rodové vzory. Rodičovské zákazy, příkazy, směrnice..... Pak tu máme nějakou společnost a její normy.... hodnoty, statistiké výpočty, matematické pravděpodobnosti a systémy kontrol a sebekontrol a tak dále.

Jsem ochoten ti pomoci Dušičko, ale dej na mě a řiď se mými pokyny.

To už nevydrží Srdce a pouští se do diskuse:

„A co já? Jsem tu pro to, abych to vše sladil, procítil a přispěl svoji troškou do mlýna. Také tu Vaši strategii musím doprovázet jemnými záchvěvy touhy a radosti a ukázat to všem okolo. Navázat spolupráci, ale kdo se ve vašich plánech má vyznat?“

Tělo zatím neříká nic. Pomalu se však nadechuje a hledá v tomhle sněmu smysl a jednotu.

Ne, není to jednoduché!

Dušička se zlobí, vždyť to bylo tak jednoduché. 90 let života – takový fofr a krásný obraz je hotov a můžu se jít zase houpat na obláček.

A tady si asi každý mele svou.

Rozum si přisadí:

Prý: „maminka říkala, že ženská to má těžké a musí se obětovat....pro blaho rodiny“

„Tatínek říkal, že štěstí je výsadou bohatých.....“

a „ paní učitelka říkala, že namalovat slona s ocasem větším než chobot může jen úplně hloupé dítě.....“

Srdce nechce o Frantovi z minulých životů ani slyšet /“vždyť mě na tom Hradě zazdil“/ a ještě dostalo v dětství pár citových šťouchanců.

A Tělo? Mělo vypadat jak baletka a místo toho se plíží do ledničky a nenápadně nabírá formu zápasníka sumo.

A to jsem chtěla zvládnout sebevědomí, sebeprosazení, vytrvalost a čestnost /….ne! To bylo v tom životě, co jsem byla politikem... mě už se to začíná plést/, sebelásku, sebehodnotu a být booooohatá!

Jak to mám dát dohromady?

Smutek, strach, deprese a pocit zbytečnosti a zmaru...ach jo!

Tak takhle bych ten život asi nezvládla.

Než takhle trpět, to radši zajdu za paní Tůmovou.

Někdo nám přeci musí vrátit společnou řeč.

Ještě že jsou v tomhle století ty emaily a mobily.....

Dobrý den paní Tůmová......ráda bych se stavila.

/“Hurá“ říká Rozum, „konečně mi někdo ty tvoje nereálný plány přeloží.

„Hurá“ říká Srdce, „konečně si mě někdo všimne a pustí mě ke slovu“. „Hurá“ říká Tělo, „už se mi z toho všeho točí hlava a bolí mě za krkem“....

„Hurá“ šeptne Duše..... „konečně budu mít tady hlavní slovo a začnu žít svůj Sen“......

Tak Vás vítám …...

přijďte pobejť...........Jana Tůmová